Autory průvodních textů jsou Mgr. Filip Procházka a Marek Brzkovský
Po komunistickém převratu byli letci stavěni mimo službu, vyhazováni z práce, uvězňováni, vyslýcháni, mučeni. Pravda, ne všichni, ale týkalo se to naprosté většiny aktivních letců. Ti zadržení při pokusu o útěk, včetně těch ostatních, kteří útěk jenom plánovali, byli souzeni za velezradu. Odůvodněním bylo, že je „notoricky známo“, že se v zahraničí automaticky zapojí do činnosti proti režimu.
Trestní oznámení Otmara Kučery
„Následující den v 10.30 hodin převzali zadržené muže příslušníci 5. oddělení hlavního štábu. Plukovník Bohumír Nýč později vypověděl: „Dne 1. května 1948 jsem dostal od generála Klena příkaz, abych jel do Přeštic a převzal tam generála Janouška. Tehdy se mnou jel podplukovník Přecechtěl a podplukovník Cícha. Bylo nařízeno, abychom každého ze tří zadržených vezli ve zvláštním autu... O celé věci jsem se dověděl, že jde o případ plukovníka Mysíka, který ,to dal dohromady’. Znamená to, že šlo o provokaci. Plukovník Mysík měl na generála Janouška nasazenou agentku... Přímo mi řekl, že celou věc ,dal dohromady’.”
VALIŠ, Zdeněk. Generál Karel Janoušek. Praha: V ráji, 1997, s. 143. ISBN 80-85894-44-0.
Útěky bývalých letců RAF za hranice stupňovaly komunistickou zuřivost. Po čistce, která byla zahájena v roce 1950 po úletu tří dopravních dakot Československých aerolinií, pilotovaných právě letci RAF, zůstalo v čs. armádě jen několik bývalých letců RAF. Z aerolinií byli vyhozeni všichni. Organizátoři úletu byli odsouzeni v nepřítomnosti k trestu smrti, ostatní k 25 letům vězení. Asi třetina cestujících a členů posádek, kteří se nečekaně ocitli na západoněmecké půdě (letadla startovala z Brna, Ostravy a Bratislavy a přistála na vojenské základně u Mnichova), se rozhodla v exilu zůstat. Komunistickou verzi této cesty za svobodou lze vidět ve filmu Únos.
Jan Truhlář a Otmar Kučera, pískovna Juliánov v roce 1952
Do zahraničí odešlo bezprostředně po únoru 1948 na 450 letců. Mnozí z nich zvolili jako cílovou zemi Velkou Británii. Pocházely odtamtud jejich manželky (např. ženy M. Liškutína nebo J. Brykse), a letci doufali, že najdou práci opětovně u RAF. To se povedlo 180 z nich. A přestože službu opustili s vysokými hodnostmi, začínali znovu od začátku.
Knižní portrét letce RAF, rodáka z Moravských Bránic u Ivančic, operačního pilota 311. bombardovací perutě.
MIKULKA, Jiří, Václav KOLESA a Jaroslav POPELKA. Karel Schoř - Od "beranů" Wellingtonu do jáchymovských koncentráků. Zlín: Václav Kolesa, 2004. ISBN 80-239-4318-9.
Knihy o příběhu jediného čs. leteckého maršála u RAF (mj. organizátora tvorby čs. jednotek u RAF), armádního generála a rodáka z Přerova, Karla Janouška.
RAJLICH, Jiří. Karel Janoušek: jediný československý maršál. Vydání druhé. V Brně: Jota, 2016. ISBN 978-80-7565-086-3.
Perzekuce se nevyhnula ani příbuzným „ikon“ komunistickému režimu, lidickým letcům. Josefa Horáka vyhnal režim z vlasti, Josef Stříbrný byl po roce 1948 propuštěn od letectva, nějaký čas byl i vězněn. Osvobozen byl díky zastání lidických žen. Do Lidic se ale vrátit nesměl. Zazlívali mu jejich vypálení. Dožil v Písku, po celou dobu svého života pronásledován lidickou tragédií.
České zdroje uvádí téměř 150 bývalých příslušníků RAF, různým způsobem postižených komunistickým režimem. Byli degradováni, byly jim odebírány medaile, byli vystěhováni ze svých domovů. Na rozdíl od politických odpůrců komunistického režimu nebyl u žádného bývalého letce RAF vykonán trest smrti. Mnozí z nich ale zemřeli nebo byli zavražděni (Josef Bryks, Silvestr Müller, Vladislav Roubal, Cyril Sklenář, Eduard Šimon, Viktor Waidlich). Pilot František Bekr a jeho rodina zůstali nezvěstní od pokusu překročit hranice. Jiní byli vězněni, často spolu s těmi, proti kterým ještě nedávno bojovali. Také se v táborech nucených prací podíleli na těžbě či zpracování uranové rudy, často bez základních ochranných pomůcek. Jak to vypadalo v Táboře nucených prací Mírov, můžete vidět ve filmu Tmavomodrý svět. Jiný způsob postihu našich letců je zachycen ve filmu Hřbitov pro cizince.
Josef Bryks, fotografie po zatčení (25.11.1949)
Po únoru 1948 komunisté zahájili čistky s cílem se bývalých příslušníků RAF zbavit. Majora Otmara Kučeru zatkli 15. ledna 1949 během návštěvy osvětového oddělení Hlavního štábu v Praze. Policie ho odvezla do nechvalně známého Domečku na Hradčanech, kde strávil několik měsíců. Soud ho ale nakonec zprostil viny pro nedostatek důkazů. Josef Bryks byl po komunistickém převratu zatčen a odsouzen na 10 let vězení. Později mu trest zvýšili dokonce na 20 let a odpykával si ho i v Jáchymovských dolech. Ve vězení zemřel 12. srpna 1957. Více štěstí měl Miroslav Liškutín. Ačkoli i na něho byl již také vydán zatykač, dokázal včas opustit republiku a později opět vstoupil do RAF.
„Po únorových událostech v roce 1948 počaly čistky v armádě. Zahraniční vojáci, především západní letci, byli po skupinách z armády propouštěni a mnozí byli i uvězněni. Tato postupná čistka probíhala až do roku 1950. Mne postihla v květnu 1950, kdy jsem sloužil v hodnosti majora u III. leteckého sboru v Brně. Naše skupina byla povolána na rozkaz MNO do Prahy, kde jsme obdrželi vyrozumění o propuštění z armády, podepsané generálem Reicinem.
O životě, který následoval, by se daly psát další kapitoly.“
ZADROBÍLEK, Ladislav. Moje cesta k R.A.F. Brno: Návrat, 1993, s. 158. ISBN 80-85432-98-6.
Komunisté netrestali jen samotné válečné veterány, ale i jejich nejbližší. Nejkřiklavějším případem je osud syna Gustava Kopala, příslušníka 311. čs. bombardovací perutě, jemuž nějaký lékař odmítl, jako synovi západního letce, poskytnout pomoc a chlapec zemřel. Jiní naši letci byli odtrženi od svých britských žen, které opustily Československo a doufaly, že manželé se za nimi později dostanou.
Generál Boček (uprostřed), dosud poslední žijící český letec RAF v Brně při setkání s Královnou Alžbětou II. v roce 1996
Papír mám, tužku mám, ale nevím, co bych psal. Nevím ani, dostáváš-li moje dopisy. Snad jsi v Praze, ale za tu dobu, bys je i tam mohla již mít. Aluško napiš mi pár řádku o tom co děláš jak se máš jak se vede Alušince atd. Každé slovíčko a každé písmenko o Vás mne nesmírně potěší, vždyť jste to jediné, co na světě mám. Ba snad lépe řečeno co jsem měl. Je mi tak smutno. Dny a týdny ubíhají a já stále nejsem blíže vysvětlení.
Jsi-li doma Aluško přines mi prosím pyžama, ručníky, tmavou košili a lehčí ponožky.
Miláčku, zlíbej za mne Alušku a nech se od ní zlíbat za mne.
Zůstávám Váš Otmar
Dopis Otmara Kučery ženě z vězení ze dne 12. února 1949.
Dopis Otmara Kučery ženě z věznice.
Moravská zemská knihovna
Kounicova 65a
601 87 Brno
Built with Mobirise page software