1 2 3 4 5

Moravští letci

Autorem medailonků je Marek Brzkovský

Miroslav Antonín Liškutín

Otmar Kučera

František Peřina

František Živěla

Josef Bryks

Karel Batelka

Josef Balejka

Emil Boček

Jan Černý

Miroslav Antonín Liškutín

Miroslav Antonín Liškutín se narodil 23. srpna 1919 v Jiříkovicích. Do armády narukoval v srpnu 1938. Po okupaci odešel v dubnu 1939 přes Polsko a Švédsko do Francie, kde vstoupil do cizinecké legie. Po kapitulaci země galského kohouta odplul do Velké Británie a po dokončení stíhacího výcviku nastoupil v září 1941 k 145. stíhací peruti. V listopadu byl přeložen k 312. československé peruti, se kterou se v létě příštího roku zapojil do ofenzivy nad okupovanou Francií. Dne 19. srpna 1942 během letecké bitvy při vylodění u Dieppe sestřelil bombardér Dornier Do 217. Operační turnus ukončil v květnu 1943 a druhý zahájil u stejné jednotky na podzim téhož roku. V létě 1944 se účastnil invaze do Normandie a sestřelil jednu letounovou střelu V-1. V srpnu 1945 se vrátil do Československa a působil ve funkci náčelníka štábu na letišti v Brně-Slatině. Po únoru 1948 opět emigroval do Anglie, kde znovu vstoupil do RAF. Do penze odešel v roce 1962 a do vlasti se mohl vrátit až po sametové revoluci. Zemřel ve Velké Británii jako jeden z našich posledních veteránů RAF dne 19. února 2018.  

Miroslav A. Liškutín v roce 1945.

Ukázka z knihy

V ukázce z knihy Bouřlivá oblaka Miroslav Liškutín vpravdě strhujícím způsobem popisuje okamžiky, ba vteřiny, které rozhodovaly o životě a smrti při snaze o katapultování se z pilotní kabiny zasaženého Spitfiru.
Pocítil jsem prudké zastavení, když jsem byl horní částí těla venku. Můj padák se zachytil na stříšce kabiny, která měla být odhozená, a ne otevřená! Teprve mnohem později jsem si uvědomil všechny chyby. Také opuštění letounu v poloze vzhůru nohama nemělo ty výhody, které jsem čekal.

Opravdu, prožil jsem chvíli hrůzy, když jsem si uvědomil, že se nemohu odpoutat od padajícího letounu. Chladný, mokrý proud vzduchu mne tlačil na trup letounu s počáteční rychlostí asi 300 kilometrů v hodině. A rychlost se pádem prudce zvyšovala. Pro mne naprosto zoufalá situace: nemohl jsem se odpoutat, nemohl jsem se vrátit do kabiny, nemohl jsem uvolnit zachycené popruhy padáku. Velmi nepříjemný pocit, na jaký se snadno nezapomíná, i když to ve skutečnosti trvalo jen několik málo sekund.

Rychle jsem si uvědomil, že uvolnění bych mohl dosáhnout, kdybych kopl do řídicí páky, a tím zapůsobil na výškovku. Aerodynamická síla mě odmrští. Po chvilce "šátrání" moje pravá noha řídicí páku našla a dosáhl jsem požadovaného výsledku. Bohužel, v momentě odpoutání jsem ještě neměl vyhráno — narazil jsem hlavou do ocasních ploch. Po tomto úderu jsem na okamžik ztratil vědomí, ale něco v mém podvědomí mne nutkalo k činnosti. Pozvolna jsem si uvědomoval, že padám volným pádem. Chlad a mokro v mraku určitě pomohlo k rychlému nabytí plného vědomí.
Náhlé poznání, že jsem vyskočil z letounu, že padám a že možná uplynul nějaký čas a musím jednat, vyvolalo okamžitou reakci: otevřít padák!

LIŠKUTÍN, Miroslav Antonín. Bouřlivá oblaka. Praha: Naše vojsko, 1992, s. 60.  

Přejít na knihu

Ukázka z knihy Bouřlivá oblaka

Otmar Kučera

Otmar Kučera se narodil 13. července 1914 v Juliánově. Vyučil se zámečníkem a po nástupu do armády zahájil letecký výcvik. Od roku 1935 sloužil u 2. leteckého pluku. Na Štědrý den roku 1939 opustil Protektorát a přes Jugoslávii, Řecko a Turecko pokračoval do Francie. Po jejím zhroucení odplul do Velké Británie a v říjnu 1940 se hlásil u 111. peruti RAF, vyzbrojené stíhačkami Hurricane. S jednotkou pak zasáhl do závěrečných bojů bitvy o Británii. V listopadu dosáhl prvních sestřelů, když se podílel na sestřelení dvou Heinkelů He 111. V dubnu 1941 byl přeložen k 312. československé peruti, u níž v létě 1941 podnikal ofenzivní lety nad kontinentem a zaznamenal dvě vzdušná vítězství nad Messerschmitty Bf 109. Stíhacím esem se stal 16. února 1942, kdy sestřelil bombardér Junkers Ju 88 a dosáhl tím pátého vzdušného vítězství. V dubnu přešel k 313. peruti vyzbrojené Spitfiry a 5. května sestřelil stíhačku Fw 190. U této perutě létal až do června do ukončení operačního turnusu. Dne 29. září 1942 obdržel britský Záslužný letecký kříž. V lednu 1943 se k jednotce vrátil a 27. září 1943 téhož roku poslal k zemi další nebezpečný Fw 190. Postupně se vypracoval z řadového pilota na velitele letky B a v listopadu 1944 celé 313. peruti, v jejímž čele setrval až do konce války. Sestřelil celkem sedm nepřátelských letounů. Po návratu do vlasti zůstal u letectva a v roce 1948 se stal velitelem stíhacího pluku, ale o rok později byl z armády propuštěn a degradován. Pracoval pak jen jako kopáč štěrku a závozník. V roce 1963 se dočkal rehabilitace a po revoluci byl povýšen na generála. Zemřel v Brně 6. června 1995.

Otmar Kučera

Ukázka z knihy

Přečtěte si popis Kučerova prvního ostrého leteckého souboje, při kterém ještě, jak se zdálo, nebyl připraven střílet na skutečné „živé cíle“.
V kabině Hurricanu P3470 JU-C se k německému stroji blížil i O. Kučera, jeho oči byly upřené na „dvoumotorák" letící před ním. Britský velitel roje už svůj útok provedl, teď byla řada na něm. V mysli se mu vybavila rada britských instruktorů: „Neukvapujte se se střelbou, musíte se dostat protivníkovi až na tělo“. Pravý palec měl připravený na spoušti, osm kulometů Colt-Browning ukrytých v křídle Hurricanu čekalo na jeho povel. Už rozeznával podrobnosti na letounu. Náhle zahlédl pohyb ve střelecké věži na hřbetu Heinkela, střelec se snažil přenést palbu na jeho „hurouše". Najednou si uvědomil, že nebude střílet jen na stroj s černobílými kříži, ale že bude zabíjet i lidi v něm. Provedl už tolik cvičných soubojů, ale na tuto skutečnost ho nikdo nepřipravil. Na zlomek vteřiny ho myšlenka zaskočila, ten krátký okamžik však stačil na to, aby palec v příhodném okamžiku pro střelbu zůstal nehybný a jeho Hurricane stržený svou rychlostí přeletěl jen několik metrů nad nepřátelským letounem.

MIKULKA, Jiří, Jaroslav POPELKA a Václav KOLESA. Otmar Kučera, DFC - Od sergeanta k squadron leaderovi. [Zlín]: Václav Kolesa, [2003]. Portréty letců, s 17.

Půjčit z knihovny

Ukázka knihy Otmar Kučera

František Peřina

František Peřina se narodil v obci Morkůvky nedaleko Břeclavi 8. dubna 1911. Po vychození základní školy se vyučil soustružníkem a pak pracoval v První brněnské strojírně. V roce 1929 se přihlásil k letectvu, úspěšně absolvoval a roku 1931 začal sloužit u 2. leteckého pluku. S kapitulací před Německem se nehodlal smířit a 25. června 1939 uprchnul do Polska. Odtud se dostal do Francie a v prosinci 1939 patřil mezi prvních dvacet československých stíhačů odeslaných na frontu. První vítězství získal 10. června 1940. Brzy získal pět vzdušných vítězství a stal se tak prvním československým stíhacím esem ve druhé světové válce. Během května a června 1940 získal celkem 11 sestřelů. Po zhroucení fronty odplul do Velké Británie, kde vstoupil do řad RAF. Létal u 312. stíhací perutě a 3. června 1942 dosáhl svého posledního, celkem dvanáctého vzdušného vítězství. V březnu 1943 byl povýšen na majora. Díky svému vynikajícímu střeleckému umění se stal instruktorem letecké střelby a později pracoval na Inspektorátu československého letectva v Londýně. Po válce působil v Malackách jako velitel letecké střelnice. Po únoru 1948 byl ale propuštěn z armády, a proto raději zvolil druhý exil. Dne 12. dubna 1949 spolu s manželkou uletěl na letounu M-1C Sokol z louky nedaleko Hranic na Moravě na západ. Opět vstoupil do RAF a později emigroval do Kanady a pak do USA. Do vlasti se vrátil až po listopadu 1989 a v roce 1997 mu byl udělen řád Bílého lva IV. třídy. Zemřel 6. května 2006.

František Peřina

František Živěla

František Živěla se narodil 27. září 1914 v Brně-Zábrdovicích. V letech 1934–1936 absolvoval základní vojenskou službu u pěchoty a pak pracoval ve Zbrojovce Brno. Po okupaci ze začátku spolupracoval s odbojovou organizací Obrana národa a 12. června 1939 odešel do Polska. Následoval přesun do Francie, kde vstoupil do cizinecké legie. V lednu 1940 byl zařazen k 1. pěšímu pluku a 11. června 1940 s ním odešel na frontu na řece Marně. Po francouzské porážce odjel do Anglie. V srpnu 1940 byl odeslán do kurzu leteckých zbrojířů a v únoru 1941 se hlásil jako mechanik u 310. československé stíhací peruti. Dne 24. července 1944 byl převelen k 312. stíhací peruti, se kterou se v srpnu 1945 vrátil do vlasti. V září 1945 nastoupil ke službě u policie v Ostravě a později v Brně. Po únoru 1948 byl zatčen při pokusu o přechod hranic a byl odsouzen na jeden rok. Po propuštění začal pracovat jako opravář zemědělských strojů. V roce 1969 odešel do důchodu. Po revoluci byl povýšen na majora letectva a zemřel v Brně 26. června 2005.

František Živěla

Ukázka z knihy

Přečtěte si vzpomínku brněnského mechanika, jemuž odchod ke kantýně od opravovaného stroje doslova zachránil život na exeterské letecké základně. Zde, na jaře 1943, také zažil příhodu, která jej málem stála život. O tom o mnoho let později již s úsměvem hovořil takto:

„V Exeteru byla také jedna polská peruť (307. peruť„Lvovská" — pozn. aut.) vybavená letouny Bristol Beaufighter Mk. VIF a později byla přezbrojená na Mosquita. Byly to dvoumístné mašiny se 4 kanóny a 4 kulomety. Já dělal onoho dne revizi na Spitfiru v ,pillboxu', což byl obranný betonový kryt obložený pytli s pískem, kde byly stroje schovány pro případ bombardování letiště, tedy proti střepinám z bomb. Seděl jsem na náběžné hraně křídla u jednoho kanónu a najednou slyším, že přijela kantýna. Tak jsem si řekl, že si zajdu na čaj nebo kafe a dodělám to potom. Seskočil jsem z křídla dolů a zamířil jsem ke vchodu do tunelu, kterými byly jednotlivé boxy propojeny. Sotva jsem udělal několik kroků, ozvala se velká rána, kolem se zaprášilo. Spitfire měl uraženou příď a kanón, co jsem na něm pracoval, se válel po zemi. Přistávající Mosguito najelo křídlem do ochranného boxu, do prostoru, kde jsem před chvílí pracoval. Kdybych tam v tu chvíli seděl, bylo by po mně. Mosquito přišlo o pravé křídlo, ale pokračovalo dál v cestě. Poblíž stála ,lorina' — nákladní auto — o něj urazilo Mosquito druhé křídlo a po několika metrech se zastavilo i torzo letounu. Letcům v něm se nic nestalo, ale ven vylezli bílí jako křída. Když lezli ven z letounu, jeden z nich pořád říkal: "Cholera, psia krew", na to jediné se zmohl. Tenkrát při mně — jak je vidět — stálo štěstí."

MIKULKA, Jiří, Václav KOLESA a Jaroslav POPELKA. František Živěla - Zbrojíř Hurricanů a Spitfirů se srdcem sportovce. Zlín: Václav Kolesa, 2004. s. 39-40.

Půjčit z knihovny

Obálka knihy František Živěla

Josef Bryks

Josef Bryks se narodil 18. března 1916 v obci Lašťany u Šternberka. Roku 1935 narukoval k dragounům a o rok později přestoupil k letectvu. Mnichovská krize ho zastihla u 33. stíhací letky a po německé okupaci se ještě stihl oženit. Do exilu odešel komplikovanou cestou přes Slovensko, Maďarsko a Jugoslávii. Do bitvy o Francii zasáhnout nestihl a v létě 1940 nastoupil službu u RAF. Absolvoval přeškolení na stíhačky Hurricane a v dubnu 1941 nastoupil u 242. stíhací perutě. Už 17. června byl ale nad Francií sestřelen. Padl do zajetí, tím ale jeho válečná anabáze teprve začala. Celkem pětkrát se pokusil o útěk, přičemž jednou se dokonce pokusil uletět z německého letiště ve stíhačce Bf 109. Několikrát se dostal na svobodu i na poměrně dlouhou dobu a vytrvale se pokoušel dostat zpět do Británie a znovu bojovat. Několik měsíců pobýval i v okupovaném Polsku u odbojové organizace Armija Krajowa. Znovu ale upadl do zajetí. Osvobození se ale dočkal až v dubnu 1945. Po návratu do vlasti sloužil jako letecký instruktor. Po komunistickém převratu byl zatčen a odsouzen na 10 let. Později mu trest zvýšili na 20 let a trest si odpykával v Jáchymovských dolech. Jeho zdravotní stav se postupně zhoršoval a zemřel 12. srpna 1957. Celkem v německém zajetí a komunistických vězeních strávil 13 roků svého života.

Josef Bryks v roce 1941

Neuvěřitelný příběh Josefa Brykse

Na útěku: Neuvěřitelný příběh Josefa Brykse

Životní osudy letce, který několikrát během války utekl ze zajetí, aby pak zemřel v komunistickém lágru. 

NAVARA, Luděk a Miroslav KASÁČEK. Na útěku: neuvěřitelný příběh Josefa Brykse. Brno: Host, 2014. ISBN 978-80-7491-258-0.

Půjčit z knihovny
Na útěku - neuvěřitelný příběh Josefa Bryxe
Osudové ženy - Trudie Bryksová

Příběh nesmírné oddanosti a lásky Trudie Bryksové (manželky J. Brykse), která nezlomně bojovala za osvobození svého manžela a následně očištění jeho jména, naleznete zpracovaný též v podcastu ze série Osudové ženy ČRo Dvojky.

Jít na podcast
Osudové ženy - Trudie Bryksová

Karel Batelka

Karel Batelka se narodil 20. srpna 1919 ve Vysokých Popovicích. Po německé okupaci v březnu 1939 odešel za hranice a vstoupil do řad naší exilové armády. Když byla v létě 1940 založena ve Velké Británii 311. československá bombardovací peruť, nastoupil k ní jako palubní střelec. Jednotka byla vyzbrojena dvoumotorovými Wellingtony, a Batelka se s ní účastnil nočních náletů na okupovanou Evropu a samotné Německo. Při náletu na Brémy 17. ledna 1942 byl letoun kapitána Jindřicha Svobody zasažen palbou ze země a havaroval při pokusu o nouzové přistání v okupovaném Nizozemsku. Tři členové osádky zahynuli a zbylí tři s vážnými poraněními upadli do zajetí. Batelka měl otřes mozku, několik tržných ran a popáleniny. Po vyléčení byl umístěn do zajateckého tábora Stalag LuftI v Barthu. Dne 25. srpna 1944 byl převezen na pražské gestapo do Petschkova paláce, kde byl obviněn z vlastizrady Třetí říše. Hrozil mu trest smrti, který nakonec nebyl vykonán a dočkal se německé kapitulace. V roce 1990 mu vyšla kniha vzpomínek pod názvem Z bombardéru za mříže. Zemřel 18. června 2006.

Karel Batelka

Ukázka z knihy

Ukázka z publikace, kde Karel Batelka podává syrovou výpověď o tom, jak havaroval společně s dalšími členy posádky s bombardovacím letadlem, což následně vedlo k jeho osudu v nepřátelském zajetí.
Josef si zatím ohořelé ruce a tvář začal chladit sněhem. Když jej napomínám, že si tím nepolepší, ale ještě zhorší svůj stav, vůbec nereaguje. Zapaluji si cigaretu a další dávám Zdeňkovi. Teprve potom jsem se roztřásl jako osika. Ne zimou, ale strachem, potom co jsem vše v těch málo minutách prožil. Ač jsme chlapi, musíme si přiznat, že se naskytnou momenty, kdy v sobě strach nemůžeme utlumit.

Trosky letounu pomalu dohořívají a při pohledu na "Welouše" vidím, že přední věž je úplně demolována, jakoby tam nikdy neměla být.

Zdeňek po mém vyproštění z přední věže převzal od Jindry řízení letounu a Jindra stál vedle něho. Zdeňek z obavy, že budou poškozeny vzdušnice v bombovnici, raději stočil letoun nad pevninu. Udržoval směr letu na Belgii a díky nedostatku benzínu letoun neustále ztrácel výšku. Pak nastal okamžik, kdy letoun vletěl do lesa a havaroval. Nárazy na kmeny stromů byla úplně demolována přední věž a spodek trupu byl rozedrán. Prvnímu pilotovi, Jindrovi, se doslova propadla podlaha pod nohama a zůstal viset na zlámaném stromě /byl okamžitě mrtev/ asi 100 m od místa dopadu letounu. Telegrafista Rudolf byl též vyrván spodem z trupu a při jeho míjení mu byla pravděpodobně plechy otevřena hlava. Byl nalezen asi 50 m od letounu. Pozorovatel byl nárazem a urvaným pravým křídlem vražen mezi pažení levého křídla a dle lékařského sdělení na místě zemřel a uhořel. Třetího dne byli tito kamarádi pohřbeni s vojenskými poctami, jako příslušníci RAF na Tilburgském hřbitově.

BATELKA, Karel. Z bombardéru za mříže. Cheb: Svět křídel, 1990, s. 12.

Půjčit z knihovny

Z bombardéru za mříže

Josef Balejka

Josef Balejka se narodil 4. března 1917 ve Valašských Kloboukách a po dokončení základní školy odešel do Kladna, kde se dva roky učil mechanikem. Poté, co narukoval, byl zařazen do pilotní školy. Po jejím absolvování nastoupil k 37. leteckému pluku v Piešťanech na Slovensku. Po vzniku Protektorátu se rozhodl přejít přes hranice do Polska a od prvního dne války se zúčastnil prvních bojových akcí. Stal se příslušníkem improvizované letky vyzbrojené školními letouny. Ty neměly žádnou výzbroj, a proto se na nich pokusil německé kolony bombardovat ručními granáty, jež svrhával v nízkém letu. Po porážce Polska se dostal přes Rumunsko do Francie, kde zůstal v řadách polského letectva. Ve Francii do bojů nezasáhl a byl spolu s dalšími letci evakuován do Anglie. Tam nastoupil k polské 303. stíhací peruti a v létě 1941 se s ní v kabině Spitfiru účastnil bojových operací. Brzy byl ale zraněn. Po vyléčení se dlouho věnoval výcviku nových pilotů a teprve v roce 1944 nastoupil k 311. československé bombardovací peruti. Létal s čtyřmotorovými Liberatory a prováděl protiponorkové hlídky v Biskajském zálivu. Na konci války se vrátil zpět do vlasti, ale už v roce 1946 se usadil v Anglii. Později létal jako dopravní pilot v Jižní Americe. Do Československa se vrátil až po roce 1989 a zemřel 7. července 2004.

Josef Balejka

Knihy o Josefu Balejkovi

Josef Balejka - 
Valašský rytíř nebes

KRATOCHVÍL, Milan a Jakub KRATOCHVÍL. Josef Balejka - valašský rytíř nebes. Brno: Akademické nakladatelství CERM, 2009. ISBN 978-80-7204-632-4.

Půjčit z knihovny
Josef Balejka valašský rytíř nebes
Pod ochranou Panny Marie Svatohostýnské

BALEJKA, Josef. Pod ochranou Panny Marie Svatohostýnské: čtyři příběhy čisté víry. [Nové Město nad Metují]: Signum unitatis ve spolupráci s T.M.G. agenturou, 1991.

Půjčit z knihovny
Pod ochranou Panny Marie Svatohostýnské

Emil Boček

Emil Boček se narodil 25. února 1923 v Brně. V roce 1939 se mu podařilo ilegálně opustit Protektorát a vstoupil do československé zahraniční armády. Po kapitulaci Francie v létě 1940 odplul do Británie, kde absolvoval kurz leteckých mechaniků. Roku 1943 odjel na pilotní výcvik do Kanady a po jeho absolvování od října 1944 sloužil jako stíhač u 310. československé stíhací perutě. S ní se v posledních měsících války účastnil doprovodů bombardérů nad Německo a na Spitfiru odlétal 26 misí. Vítězství ve vzdušném boji si však již nepřipsal. Poslední bojovou akci provedl až po válce 12. května 1945 a 13. srpna přistál s ostatními piloty československých stíhacích perutí v Praze. Po válce opustil letectvo a otevřel si opravnu motocyklů. Po roce 1948 pracoval v Mototechně. Do důchodu odešel v roce 1988. Stále žije v Brně a je posledním žijícím československým stíhačem RAF.

Emil Boček

Ukázka z knihy

Vzpomínka Emila Bočka na jeho touhu dostat se od mechaniků RAF ke stíhacím pilotům, což se mu nakonec splnilo.

Během toho roku a půl u peruti jsem pořád šilhal po pilotce. Ale asi jsem byl docela dobrý mechanik, takže Honza Prokop, Plzeňák, který velel hangáru, mě nechtěl pustit. Někdy v té době měl jít do pilotní školy Ondřej Šamberger. Vzali jsme dvě děvčata od nás z letiště, WAAFky, a šli jsme to oslavit do hospody. Měli tam dva obslužné pulty. Šel jsem objednat pití a na druhé straně stál nějaký anglický seržant. Najednou jsem zaslechl, jak říká „Bloody Czechs". Tak jsem odnesl pití, vrátil jsem se, chytil ho za klopy a povídám: „Cos říkal?" a lískl jsem ho zprava i zleva. Říkám: „Je to vyřízený." On ale zavolal policajty. Přijeli empíci (Military Police - vojenská policie) a hned druhý den jsem vyfasoval sedm dní basy. Nějací civilisté, co byli v té hospodě, mi sice dodatečně dosvědčili, že to vyprovokoval ten Anglán, ale už s tím nešlo nic dělat. Trest jsem si odseděl, ale už to na mě bylo moc. Řekl jsem Prokopovi, že buď mě pustí do pilotky, nebo ať mě pošle do Glasgow do kriminálu, že tam už do konce války vydržím. Naštěstí ale v té době mé žádosti konečně vyhověli a byl jsem i se souhlasem Honzy od peruti poslán do pilotního výcviku. To bylo koncem října 1942.

PLACHÝ, Jiří. Emil Boček: strach jsem si nepřipouštěl. Brno: Jota, 2018. s. 85.

Půjčit z knihovny

Obálka - Emil Boček

Jan Černý

Jan Černý se narodil 24. ledna 1915 v Heřmanicích, téměř přesně na hranicích Jihomoravského kraje a kraje Vysočina. Vyučil se číšníkem, ale učarovalo mu letectví. Civilní letecký výcvik absolvoval v aeroklubu v Brně a po okupaci českých zemí odešel do naší formující se zahraniční armády. Přes Polsko se dostal do Francie, kde už v říjnu 1939 zahájil letecký výcvik na dvoumotorových strojích. Během přeletu na nové letiště však havaroval a těžce se zranil. Po vyléčení pokračoval ve výcviku. Do německého útoku 10. května 1940 jej ale dokončit nestihl. Příští den dopoledne jeho letiště napadlo pět německých bombardérů a shodilo na něj asi 40 pum. Jan Černý se během náletu pokusil doběhnout do nedaleké ubytovny, zasáhly ho ale střepiny a těžce ho zranily. Zemřel ještě toho samého dne po převozu do nemocnice. Jeho ostatky byly po válce převezeny na vojenský hřbitov v La Targette.

Jan Černý

Tip na knihu

Publikace Neumlčitelní hrdinové – Osudy padlých zahraničních vojáků z okresu Třebíč přináší navzdory svému nevelkému rozsahu třináct koncentrovaných vyprávění o osudech českých příslušníků RAF za 2. světové války a přibližuje například osud Jana Černého. Jeho vášeň a nadšení pro motory a pilotování, která zvítězila i nad třemi předcházejícími „znameními“ či varováními, jakými mohla být nehoda, když si např. pochroumal ruku od vrtule v Aeroklubu v Brně, zlomená noha v Paříži před nástupem k letectvu či nakonec vážná letecká nehoda po nedůsledné předletové a meteorologické přípravě. Podává tak syrovou a nepřibarvenou výpověď o realitě války, včetně nikterak romantizovaného úmrtí tohoto letce.

BEDNÁŘ, Jindřich, Karel ČERNÝ a Jiří MIKULKA. Neumlčitelní hrdinové: osudy padlých zahraničních vojáků z okresu Třebíč. Třebíč: Západomoravské muzeum, [1991].

Půjčit z knihovny

Neumlčitelní hrdinové

Rozhovor s Markem Brzkovským

Podívejte se na videorozhovor s publicistou a spisovatelem Markem Brzkovským, autorem medailonků moravských letců, knih o letectví, pilotech a vzdušných soubojích 2. světové války. Hovořili jsme na téma výjimečných moravských pilotů, fenoménu rozdílných výpovědí o sestřelech (na obou stranách barikád) a o tom, co jej na psaní nejen o leteckých esech baví.

Další část

RAF - Před válkou

POKRAČOVAT
Web Moravské zemské knihovny v Brně
Provozovatel

Moravská zemská knihovna
Kounicova 65a
601 87 Brno

Webové stránky

Knihovny.cz 
Digitalniknihovna.cz
MZK.cz

Sociální sítě

Facebook Knihovny.cz
Facebook Digitalniknihovna.cz
Facebook MZK

© 2021 - Moravská zemská knihovna

Built with Mobirise website theme